Máj 1997

"NEDALEKO OD TRENČÍNA - ANEB TRNAVSKÁ INFLAČNÁ STOVKA"
- vzpomínka na lonský rok

"Trnavská Inflačná stovka" - tak hlása karikatúra ze str.16
červnového /júnového/ čísla časopisu Malokarpatský diaľkoplaz,
propagujíci letošní ročník této nejproslulejší akce trnavských
turistů a to nejen v Karpatech a na Slovensku, ale i v zahraničí,
tedy v zemích českých a moravských...
I my jako tradiční účastníci z Moravy jsme letos poctili svou
zahraniční účastí tento pochod. Jezdíme sem rádi, pořadatelé
i domácí turisté nás už znají a nejen ti.
Veď sme vraj u dobrých ľudí. /Tak si nás pamatovali místní lidé
u kontroly na Sokolských chatách/. Jsou to lidé přívětiví a fandí
všem, kdo se pochodu účastní a nesetkáte se tu s jízlivými
poznámkami na účet normálnosti či nenormálnosti dálkoplazů, ale
naopak, drží palce všem, tedy nejen těm prvním, ale i těm daleko
za nimi, i těm posledním.
Jezdíme sem také proto, že trasa 168 km je něco víc něž klasická
stovka a to nejen kilometráží, ale především specifickým terénem
a hezkou krajinou. Je to jako výzva - zkusit si co dokážeme a zda
to dokážeme líp, rychleji a v lepší pohodě než loni či dříve. Jak
se nám bude dařit, závisí totiž na mnoha okolnostech, z nichž
některé jsou námi ovlivnitelné, jiné nikoli.
Je zde jen málo úseků silnic a cest zcela rovných a vhodných pro

rychlý běh, nebo rychlou automatickou chůzi. Naopak je zde hodně
kopců, stále nahoru i dolu, nejen těch táhlých, ale hodně je tu
svahů strmých, zarostlých, kamenitých. Některé úseky prostě nelze
měřit srovnatelnými kilometry. Na mnohých úsecích je rychlý
postup z kopce velice riskantní nebo téměř nemožný /např.sutí
Taricových skal neexistuje vlastně ani pěšina, ale značka vede
přímo přes kameny/. No a cesty přes vrcholy Vápenné a Zárub jsou
přímo praktickou ukázkou pojmu: "cesta zarúbaná".
Samozřejmě, některé z těchto úseků lze vynechat, obejít, ale to
už není ono...
Letos jsme se vydali již popáté zdolat trasu 168km až do
Trenčína. Víme už co nás na ní čeká a proto se s dobrými ľuďmi
u Sokolských chat loučíme. Máme za sebou 71 km trasy, už se šeří
a nás čeká projítí lesných úseků potmě a jen velice neradi bychom
bloudili. První den trasy jsme až dosud zvládali bez problémů
i přes deštivé počasí, které nás provázelo od startu, ale během
dne se vyjasnilo. Nešli jsme nijak rychle, šetřili jsme síly, ale
nemohli jsme zase jít až tak pomalu. Promítáme si v hlavě některé
náročnější úseky: Taricové skaly, které jsme scházeli jen co noha
nohu mine a přece jsme se neobešli bez pádu, naštěstí nijak
nebezpečných. Na vrcholu Skalnaté jsme obdrželi též razítko k OTO
Slovenské vrcholy, které dával pán Junas. Vápenná vyžadovala také
pomalý postup. Na vrcholku "KLOKOČ" jsme si udělali zápis do
tamní vrcholové knihy.
Přechod sutinami hradu Ostrý Kameň přes hřeben Zárub a Havranice
musel být taky opatrný a tak jsme zde o něco později než loni.
Nijak nás to však neznepokojuje. Víme, že první den nerozhoduje,
že důležitější je, jak se budeme cítit další den a to při postupu
na Velkou Javořinu. Víme taky, že potom s počtem kilometrů bude
únava jěště narůstat, kumulovat, až do Trenčína.
Ostatně dost úvah... Ještě to chce využít maximálně čas, který
nám zbývá za světla, už ho moc nebude. Sbíháme lesní cestou
k železnici u obce Buková, nacházíme průchod po značce k mostu
a dál silnicí a cestami k obci Dobrá Voda. Blahořečíme
pořadatelům, že vynechali nechvalně známý "Mariáš" a kontrola
bude v obci. V lese nás zastihla tma a tak svítíme a hledáme
značky. Trochu nás to zdržuje, odbočky jsou málo viditelné
a oddechneme si až na polní cestě, kde přímo před námi je vidět
osvětlená "Dobrá Voda" a v ní v hostinci kontrola a občerstvení.
Do mety 100 km, Brezovej, zbývá táhlý úsek lesními cestami
a silnicemi. Pro nás to znamená odpočinkovou pauzu před další
etapou. Je o něco kratší. Úsek do Brezovej je přesně změřen, má
92 km, takže nám zbýva už "jenom" 76 km...
Jenže ze zkušenosti víme, že do náročnosti této trasy se podepíše
nejen její kopcovitý profil, ale taky mnohem víc celková únava
a nedostatek spánku. Víme o tom, očekáváme různé obtíže a jsme
připraveni potýkat se s nimi. V Brezovej se cítíme dobře a máme
snahu si tento pocit uchovat i dál...
Už cestou na Bradlo nás provází krize. Je vleklá, nenápadná
a o to víc zákeřná, že nevíte, kdy Vás přepadne a může vám snadno
spůsobit zakufrování nebo i zranění pádem do neznáma... Je to
krize z nedostatku spánku. Tenkrát nás postihla i s kamarádem
zhruba ve stejnou dobu.
Chce to koncentrovt myšlenky, bavit se, spívat a časem se to
stratí..

Únava je však chvílemi silnější než snaha něco dělat... Nechce se
ani otvírat pusu, či dělat zbytečné pohyby a myšlení, to má
prostě zrovna okno - a hodně veliké... Naštěstí jdeme do kopce.
Místy hledáme pěšinku.
A jsme nahoře, hledáme cestu loukami a lesíky k Jandově dolině.
Je to s kopce. Snažím se poskakovat, zpívat: "Ráno tělo do pohybu
dáme, aby se nám rozproudila krev... a když to jde, tak si
zazpívame, spěv je přece ušlechtilý zjev... Zhluboka dýchat..."
A jde to, už mám asi ráno, únava z noci je zdánlivě pryč.
Procházíme obcí Polianka, kamarádovi trvá probouzení o něco déle.
V Myjavě potkáváme dalšího kamaráda. Po občerstvení, takové
jakési snídani, se vydáváme do kopců. Časově si vylepšujeme skóre
a začínáme si věřit, že cíle v Trenčíne dosáhneme včas
a v pohodě. Sice drobně prší, cesty jsou rozmoklé, ale nám se jde
po občerstvení u Holubyho chaty fajn. Avšak v táhlých nezáživných
úsecích k Mikulčině vrchu mě znovu přepadá ospalost. Tempo klesá,
naštěstí však kamarád tyhle problémy nemá, a tak chvíli klušu
a pak zničehonic zaostávám a když si to uvědomím, zase dobíhám.
Na tomto úseku se mi to stává každý rok. Vím o tom, ale nedokážu
se toho předem vyvarovat. Probere mě až strmý kopec pod
Mikulčiným vrchom
Kupodivu, zase se jde fajn. Čas je ovšem neúprosný,
minimalizujeme přestávku, je kolem 14 hodiny, jíme cestou a pak
běžíme smeřem na Machnáč se snahou stihnout večerní vlak. Už to
vypadá reálne. Necítíme se nijak moc unaveni, nohy v pořádku
a tak jsme stihli na rozdíl od předchozích ročníků běžet
a dohánět čas.
Klesáme lesem s kopce, sledujeme značky. Postup nám zpomaluje
hluboké bláto na cestách mezi pastvinami v němž se mi vyzouvají
botasky a pak zase vysoká nesečená tráva. Už se v duchu pomalu
loučím s možností stihnout vlak, obávám se, že nám bude nějaká ta
půlhodina chybět. To je tím blátivým terénem. Za suchého počasí
by jsme byli rychlejší.
Časový skluz už máme a řešíme to změnou tempa, od obce Zlatovce
běžíme ulicemi až na nádraží v Trenčíne. Tempo držíme vcelku
dobré, vytrvalecké a tak těch posledních asi 5 km, zvládneme
uběhnout vcelku snadno i když se nám už příliš nechce, ale znovu
nás nutí čas. Probíháme přes park a už je tu nádraží. Do odjezdu
vlaku ještě zbývá necelých 20 minut. Je čas na potvrzení cíle
/razítko na stanici/ a koupení jízdenek. Cítíme se fyzicky docela
v pohodě a teprve teď nám dochází, že jsme zvládli co jsme si
přáli, i když jsme si předtím nevěřili,že na to máme. Zvládnout
trasu 168 km z Bratislavy po hřebeni Malých Karpát až do Trenčína
v pohodě a v rozumném čase. Považujeme to za vítězství nad trasou
a máme pocit, že nás to nezdolalo a že bychom ještě něco ušli
a to bez větších problémů /což se o předchozích ročnících říct
nedalo, většinou v cíli jsme byli rádi, že jsme vůbec tu a náš
styl chůze v té době byl považován přinejmenším za podivný.../
Samozřejmě dalo by se to i rychleji... ale pokusy o rekord ty
ponecháme těm, co na to mají a mezi ty se řadit nebudeme...
Holt, na Trnavkou 168 nedáme dopustit a bude-li zachována pro
další ročníky, znovu si s ní budeme chtít změřit své síly
a schopnosti.

Zděnka Tvrdá

Júl 1997

TRNAVSKÁ STOVKA 1997

Fakty v skratke z 24. ročníka

  1. 24.ročník sa konal 7.-8.júna 1997

  2. Zúčastnilo sa ho celkom 142 turistov a 31 usporiadateľov.

  3. Do cieľa 100 km trasy do Brezovej pod Bradlom prišlo 106
turistov. Všetci v limite do 24 hodín. Ostatní skončili z rôznych
dôvodov na rôznych miestach trasy. Od Bieleho Kríža, až po Dobrú
Vodu.

  4. Najstarší účastníci:
    - Ján Parcer       Prievidza     rok nar.: 13.7.1923 / 21 hod/
    - Karol Babor      Bratislava              26.3.1928 / 19 hod/
    - Ján Kyselica     Trnava                  22.6.1928 / 23 hod/
    Najmladší účastníci:
    - Andrej Mikulka    Trnava       rok nar.: 18.8.1985 / 24 hod/
    - František Mikulka Trnava                 20.8.1983 / 24 hod/
    - Ondrej Jánov      Veľké Uherce           24.4.1982 / 22.30 /

     - Peter Sokolič     Trnava                 29.4.1981 / 21 hod/
    - Peter Majcík      Trnava                  9.6.1981 / 22 hod/
    - Michal Jakubec    Dubová                  2.8.1981 / 24 hod/

  5. Na najdlhšiu trasu do Trenčína sa vybralo 6 turistov.

  6. Zo 142 účastníkov bolo  13 žien.

  7. Prví v cieli:
    - Vagač Vladimír  Pezinok  nar:1945  6.00-20.06 celkom 14hod 6  min.
    - Mrlina Ján      Trenčín      1951  6.00-20.10        14hod.10 min.
    - Švancár Vlado   Trenčín      1955  6.00-20.10        14hod.10 min.
    - Hanzlúvka Milan Brezová/B.   1951  6.05-20.50        14hod.45 min.
    - Sasák Jaro      Osuské       1951  6.05-20.50        14hod.45 min.

  8. Najvzdialenejší účastníci - Béla Czékli Budapešť    nar: 1945/17hod.
                              - Andráš Toperczer BudapeštII. 1971/21hod.

  9. Tohoto roku sa pochodu nezúčastnilo žiadne zviera ani pes.
Ba ani cyklisti na horských bycikloch.

  10. Najpočetnejšia kontrola bola na Dobrej Vode, tvorili ju
členovia trampskej osady Stracená stopa a čiastočne trampi z osád
Iccarilla a Bufallo.

  11. Najťažšia kontrola, ktorá bola ocenená turistami, bola
kontrola na Rosničkovej lúke pod Vápennou. Obstarával ju len
jediný turista Fero Královič, v neľahkých podmienkách, /tri krát
ho zasiahla búrka a raz krupobitie/.

                      Peter Minárik

ČO NÁS ZAUJALO NA TOHTOROČNEJ STOVKE ?

Už tradične sa na Trnavskej stovke zúčastňujú turisti z Osuského.
Okrem vynikajúcej atmosféry, ktorú vie vytvoriť Peter Minárik
s kolektívom turistov a kamarátov na trati a hlavne v cieli, nás
najviac zaujal výkon kontroly na Rosničkovej lúke pri studienke
pod Vápennou.
Bol to Ferko Královič, ktorý v ťažkých podmienkach dokázal
zvládnuť svoju úlohu a popri tom i vyburcovať turistov
k úspešnému príchodu do cieľa v Brezovej. Preto si na neho
spomíname a patrí mu naša vďaka

                               Za turistov z Osuského

                              Jaromír Sasák

November 1997

TRNAVSKÁ 168 /24.ročník/ 1997

Nedelní odpoledne: Blíží se 16.hodina a téměř letní sluníčko má

ještě sílu. Nebe bez mráčku a to i přes to, že kalendár ukazuje

nechvalně známeho Medarda. Hladina řeky Váh se leskne a odráží

sluneční paprsky, za ní se tyčí silueta Trenčianského hradu se

známým latinským nápisem Laugarício vytesaným v skále. Přicházíme

na železničnou stanici, dávame si poslední razítko "Trnavskej

inflačnej stovky" s časem 15,55 h v cíli trasy 168 km. Dosahujeme

hrubého času 33 a 1/2 h, téměř o polhodinu lepšího než loni.

Přiznáváme si síce, že i když jsme tuto trasu šli už 8x, tak

zcela v pohode jsme to letos nedokázali. Není to zaviněno jen

námi samotnými, ale spíš počasím. V sobotu jsme postupně prošli

třemi bouřemi s lijáky, z nichž první nás stihla těsně pod

vrcholem Vápenné. S rozmáčenými chodidly jsme se už pak nevyhnuli

puchýřům, které nám znepříjemňovali další postup. /Výhodou

lonských veder byly totiž suché cesty i pěšiny po oba dny/.

Co se týka orientace, chválíme zdejší značkaře za kvalitní

přeznačení cesty přes Mihalinovú i přes Dobrovodský hrad. Při

dostatku pozornosti jsme se vyhnuli kufrování a šli na jistotu.

Letos jsme na tom byli časově dobře a zvládli jsme ještě za

světla odbočku ke zřícenině Dobrovodského hradu i s prohlídkou

zříceniny a líbila se nám. Další značení k Brezovej už jsme

hledali s baterkami po lesných cestách stále měnícich směr, kde

bychom bez turistického značení určitě zakufrovali a to dokonale.

Ale vše šlo dobře a my jsme ve 22,45 h došli už do Brezovej,

takže po odpočinku jsme na další etapu k Trenčínu mohli vyjít už

před půlnocí.

Bradlo jsme vyšli pohodlně i přechod z Jandovej doliny k Myjavě

zarostlými loukami jsme zvládali, avšak jen díky znalosti terénu.

I když cestou na Velkou Javořinu mě pronásledovala značná krize

z únavy, dorazili jsme na vrchol v poměrně slušném čase v 6,45

h Po nutné relaxaci nám probuzení chatára, a tím i získání

razítka včetně doplnění zásob pitné vody chvíli trvalo. Ovšem

obnova síl a elánu před další cestou byla nutností.

Probudil se nádherný slunečný den, modrá obloha a fantastické

výhledy z česko - slovenského vrcholu na všechny strany. Cesta na

Mikulčin vrch se táhne loukami a lesíky, snažíme se sbíhat co se

dá, ale přitom už pociťujeme dosti nepříjemně otlačené nohy,

s čímž ovšem nic nenaděláme a nezbýva, než si na tento fakt

zvyknout dle hesla "každý špás něco stojí" a prostě ho ignorovat.

Začína být horko. V lesním stínu to jde, ale na otevřených

loukách to notně připěká. Mícháme tedy iontové nápoje a pro

případ ospalosti střídáme s tabletami šumivého multivitamínu

Pluzs-aktív kofeín.

Převence zabrala a cesta nám ubíhá. Už je tu Mikulčin vrch.

Dávame si občerstvění a snažíme se sbíhat k Machnáči, pričemž

obdivujeme krásnou siluetu okolních kopců jako na dlani.

Při dalším postupu k Trenčínu nás brzdí polomy v lese. Ale už

jsou před námi siluety Trenčína. Tedy cíl na dosah a čas je

v skutku dobrý.

Stíháme i procházku městem a výstup na vyhlídku na Trenčianskom

hrade. Je tu krásně. Scházíme dolů a v pohodě stíháme večerní

vlak a cestu domů.

Můžeme být spokojení. U přívětivých lidí v hezké krajině se nám

líbilo.

Rádi bychom přijeli i příští rok na ten jubilejní 25. ročník,

pokud nám to ekonomická situace dovolí. Zase se podíváme k Vám

a budeme se znovu potýkat s nástrahami trati až do toho Trenčína,

a vnímat krásy přírody a okolí, které tato trasa ukazuje

nepřeberně.

Děkujeme pořadatelům a všem přívětivým lidem na kontrolách i na

trase, že nám tohle umožňují a svým nakažlivým nadšením pro věc

vytvářejí tu neopakovatelnou atmosféru zdejší akce, takovou,

která se z mnohých turistických akcí v Čechách a na Moravě už

zcela vytratila.

Víme také a vyskoušeli jsme si, že i trasu dlouhou 168 km lze

zvládnout docela v pohodě a v slušném čase, což nezáleží jen na

kondici, ale značnou roli tady hraje zkušenost a hlavně znalost

trasy. Člověk pak dokáže nepříjemnostem předcházet, což je

snadnější, než se s nimi potýkat a zvládnoutí trasy se pak zdá

vcelku snadné. Chce to jen značnou dávku optimizmu a víru ve své

vlastní schopnosti a také spolehlivé kamarády.

Cíl je pak na dosah - pardon na dojítí... po svejch.

Zdenka Tvrdá

Späť na zoznam MKD 1992-2000