MKD 1992

Ako to vzniklo - Celo

Popri svojej horolezeckej „činnosti“ venoval som sa v dávnych dobách aj turistike, hlavne vysokohorskej. V oných dobách na strane za Moravou sa už dlhšiu dobu robili rôzne diaľkové pochody, ktorých nejako na Slovensku nebolo.

Spolu s kamarátmi z oddielu sme sa párkrát o tom aj bavili, až nakoniec roku Pána 1972 (a to 18.11.) sme sa pokúsili niečo podobné zorganizovať i u nás. Zvolili sme si zlý termín a samozrejme sme pochod neurobili. Bolo nás šesť, pršalo a hore padal sneh. Väčšina sa dostala po Pezinskú Babu, kde nás zlákalo teplo, svadba a poľovníci. Sám som ešte kúsok pokračoval ďalej, dostal som sa na Čermákovu lúku, odkiaľ som zbehol cez Harmóniu a Modru do Šenkvíc.

Toto bol vlastne nulý ročník. Na budúci rok bol ešte jeden a rovnako neúspešný (1973). Konečne v roku 1974 po množstve rečí, plánov a kecov to vypuklo. Bola taká doba, proste raz to vypuknúť muselo. V tej dobe sme ešte nemali oddielovú klubovňu a schádzali sme sa väčšinou na Starej pošte (vináreň). Pri jednom takom sedení a patričnom množstve vína (vtedy ešte neboli abstinenti a vegetariáni v našom oddieli) sme si vymysleli stovku a hneď sme si vymysleli aj jej hlavičku. Keďže v tej dobe sa všetko muselo robiť na nejakú počesť, tak sme ju spravili na počesť „VOSR“ – 9.–10.11.1974.

Samozrejme počasie nebolo bohvieaké ani v dolných krajoch, nieto ešte hore. Na stanici sme sa stretli zväčša ospalí, až na mňa, keďže cestujem už royk do Bratislavy do roboty. Z oddielu nás bolo šesť. Na stanici boli nejakí trampi, tiež šiesti. Ešte sme si robili srandu, že hádam nejdú i títo na stovku. Išli. Zrejme to bolo podľa Bajovho výroku, že "každý normálny muž musí byť trošku nenormálny, aby bol normálny" Okrem nich tam bol ešte jeden chalan - turista.

S veľkými problémami sme prekonávali kilometre, cestou nás dotiahol Ondrej púochlý, ktorý zaspal. Pred Pezinskou Babou sme si stavali snehuliaka, bola zima, skrátka počasie pod psa. Mojou zásluhou sme v oblasti Rosničky pri zostupe z Vápennej zablúdili, hoci kopa znalcov Karpát tvrdí, že v Karpatoch sa nedá zablúdiť a že dokonca tam nie sú ani žiadne stupáky. Aj sme zablúdili a boli tam, samozrejme, aj stupáky. Postupne účastníci odpadávali – dvaja na Pezinskej Babe, dvaja na Rošnicke, ďalší pri Smoleniciach, poslední dvaja na zastávke v Bukovej. Zostali sme nakoniec traja – Pochylý, jeden tramp a ja. Boli sme zmrznutí a mokrí, driemali sme na Bukovskej železničnej stanici, keď sme sa s Ondrejom na seba pozreli a s veľkým sebazaprením sme sa rozhodli pokračovať ďalej. Keďže sme boli vždy „slušní“, opýtali sme sa ostatných, či idú ďalej. Jasná odpoveď „choďte...“, až na jedného. Bol to chalan – tramp, také kde nič tu nič a ten povedal že „samozrejme“. Prešli sme to, jediac v nedeľu ráno na hnojisku pokrytom snehom posledné zbytky salámy (2 koliečka) a cukríky. O tom, s kým sme to vlastne dokončili, sme sa dozvedeli až ráno v Brezovej. Potom celý týždeň sme chodili do Kocky, lebo z rečí sme sa dozvedeli, že tam chodievajú, a tam sme sa dozvedeli jeho meno.

Potom nasledovali ďalšie ročníky, termín sa prehodil na jún (najkratšie noci) a u T-100 tento termín trvá dodnes. Po desiatich rokoch sa zmenila trasa i organizátori, kolísal počet účastníkov, teraz v posledných ročníkoch je už trasa zas pôvodná.

V podstate sa veľa zmenilo za tých takmer dvadsať rokov a predovšetkým sa zmenil už samotný charakter pochodu. Nie je to už kolektívna a radostná akcia, je to individuálna a rpísne "športová" šlapačka - zväčša na čas. Väčšina účastníkov sa vyhýba tomu najzajimavejšiemu na takýchto pochodoch - pochodu v noci.

Trnava, na Mikuláša 1991, Celo Radványi.

Prečo „Trnavská stovka“  -Nemeš

Sedím na bývalom pracovisku a diskutujem so sekretárkou riaditeľa (mimochodom fešanda). Vtom zazvoní telefón. To ma volal Ing. Peter Minárik. Požiadal ma, aby som napísal niekoľko riadkov do Malokarpatského diaľkoplaza o Trnavskej stovke.

Nerád hovorím a ešte menej píšem, ale keďže som mu to sľúbil, sadol som si za stroj a začal písať.
Pracujem už 45 rokov v horolezeckom športe. Som predsedom horolezeckého klubu pri AŠK Slávia Trnava po celú dobu, t. j. od založenia horolezeckého športu v Trnave.

Každý zainteresovaný človek by mohol namietať, že prečo práve trnavskí horolezci založili tradíciu diaľkového pochodu "Trnavská stovka"  a túto akciu aj organizovali celých 10 rokov.

Námietka je celkom oprávnená, ide o netypické podujatie pre horolezcov, avšak nie je tomu celkom tak.

Tomuto diaľkovému pochodu predchádzali už v minulosti podobné, avšak neoficiálne akcie, uskutočňované v rámci plánu činnosti horolezeckého klubu na zvyšovanie fyzickej kondície. Už v začiatkoch po založení horolezectva v Trnave zistili aktívni lezci, že k vykonávaniu horolezeckej činnosti vo veľhorách nestačí len lezecký tréning na cvičných skalách. Najviac sme to pociťovali pri horolezeckých podujatiach vo Vysokých Tatrách, kde nám často „vyrazil dych“ už nástup tatranskými dolinami pod steny vyvoleného štítu. Tak sme boli nútení zaradiť do osobného tréningu dlhé pochody so záťažou (s lezeckým náradím, bivakovým vybavením a stravou v batohu).

Išlo hlavne o jedno až viacdenné pochody v oblasti Malých Karpát, ktoré sme pri tejto príležitosti prešli „krížom-krážom“ s dennými dávkami od 30 do 50 km.

Tieto kilometrové dávky sme potom so stúpajúcou úrovňou nášho športu zvyšovali podľa potreby. Keďže sme potrebovali k tréningu hlavne prekonávanie výškových rozdielov, zapojili sme do prípravy postupne vysokohorské prechody najkrajších hrebeňoviek na Slovensku. 

Tak sme založili tradíciu prechodov Veľkej Fatry, Nízkych Tatier, Západných Tatier, prechod celým hrebeňom  Vysokých Tatier, Slovenského rudohoria Malej Fatry, mnohé z nich aj v zimných podmienkach, pričom sme sa snažili skracovať dobu prechodov ( napr. Západné tatry za 2 dni, hlavný hrebeň Vysokých tatier za 4 dni a pod, )

Niet preto divu, že nástupom módy diaľkových pochodov sme prišli aj my na myšlienku uskutočniť v oblasti Malých Karpát, ktorých dĺžka od Bratislavy po Brezovú pod Bradlom je približne 100km, takíto podujatie. Od myšlienky sme prešli k jej realizácii a ako to dopadlo, ste sa dočítal iv príspecku od nášho člena Celestína Radványiho.

Na doplnenie uvádzam, že my sme pôvodne plánovali organizovať len 10 ročníkov, čo sme uskutočnili napriek mnohým, najmä finančným problémom. Účasť záujemcov bola z roka na rok väčšia.
Pre ilustráciu uvediem niekoľko čísel: keď pri prvom ročníku bolo na štarte cca 12 osôb a do cieľa došli traja, desiateho ročníka sa zúčastnilo 329 diaľkárov z celej ČSFR a mali sme aj zahraničnú účasť (4 osoby z Maďarska a 1 z Kanady). Do cieľa v tomto ročníku došlo 276 osôb. Napriek tomu, že sme v kritickom čase informovali športovú verejnosť, že 10. ročník je posledným, dodatočne sme sa dozvedeli, že verejnosť si vynútila pokračovanie Trnavskej stovky. Vďaka niekoľkým prítomným záujemcom o 11. ročník, došlo k jeho realizácii, hoci len improvizovanej.

Toto bolo podnetom, že sme pre ďalšie ročníky spojili s Ing. Máriánkom, ktorý bol oduševneným (a myslím, že ešte stále je) diaľkoplazom, ako sa skromne títo športovci nazývajú, a dohodli sme sa na spolupráci v organizácii ďalších ročníkov Trnavskej stovky. Došlo síce k porušeniu pôvodnej trasy tak, že končila na Jahodníku, no po niekoľkých ročníkoch sa organizátori vrátili predsa len k starej trase, t. j. Cestou Hrdinov SNP, s tým že sme poslali do trasy aj hrebeň Zárubov, takže teraz vedie stále červeno značenou cestou zo bratislavskej hlavnej stanice až do Brezovej pod Bradlom.

Mnoho sa zmenilo od novembra 1974, odkedy sa datuje tradicia Trnavskej Stovky,  no jedno zostalo myslím navždy a to, že je to jeden z najkrásnejších a pomerne najnáročnejších diaľkových pochodov, Podľa názoru nás zakladateľov tejto akcie je tak trochu smutné, že z pôvodného úmyslu dať verejnosti možnosť rekreačným pochodom užívať radosť z pohybu v prekrásnej prírode Malých Karpát sa postupom času vytvorili preteky s časom na úkor pokochať sa pohľadom    na stále sa meniacej scenérie jarnej, kvetmi hýriacej a voňajúcej malokarpatekej prírody. No, taký je už život a keď to mládeží vyhovuje tak, tak nech behá a naháňa časové rekordy. 

Doležité je to, že záujem o Trnavskú stovku nezanikol a po kratšej prestávke počet účastníkov znovu začína rásť. To je potešujúce hlavne pre zakladateľov a v nemalej miere aj pre organizátorov tejto prekrásnej a náročnej akcie. 

Záverom treba azda povedať len toľko, že želám zo srdca každému účastníkovi budúcich ročníkov šťastnú cestu, dobrú pohodu, radosť z pohybu, čo najmenej pľuzgierov a radosť z absolvovania pochodu v cieli.

Horám zdar!

JUDr. Eugen Nemeš
predseda horolezeckého klubu
pri AŠK Slávia Trnava

Čriepky z Trnavskej stovky I

Absolvovať Trnavskú stovku je nanajvýš jednoduché:

• zapíšete sa,

• vyštartujete z bratislavskej hlavnej stanice (ČSD),

• prejdete sústavou kontrol do vyše sto kilometrov vzdialenej Brezovej pod Bradlom  na druhom konci Malých Karpát.

Veru tak, prechod celým pohorím. A je to!

Zúčastnil som sa pochodu päťkrát, a tak mám isté právo predložiť mozaiku pocitov a postrehov. Tu sú...

Sobotné ráno — stojím prvýkrát na štarte Trnavskej stovky a márne hľadám nejaký, ako-tak rozumný dôvod, prečo sa mám deň a noc trepať horami-dolami kdesi do Brezovej. Zrejme je to to moje „večné pokusnícke „Čo to so mnou asi urobí?“  ktoré ma už neraz vohnalo do patologických situácií.

Zo solidarity je tu so mnou aj moja žena Eva, ktorá sa po dvadsiatich rokoch so mnou už nečuduje ničomu. Pozerám po ostatných, je ich tu do dvesto a napadá ma psychiatrický termín automutilácia – patologická porucha pudu sebazáchovy, ktorá sa prejavuje dobrovoľným mrzačením vlastného tela. Takže prvé metre z tých stotisíc „odkrajujem“ s pocitom zdravého, dobre vyvinutého a na všetko odhodlaného blbca.

XXXXXXXXXX

Pezinská Baba – mám za sebou prvých tridsať kilometrov. Škola vôle, charakteru – je tu reštaurácia, bufet, pivo, únikový autobus. Unikajú tí, čo na to fyzicky a psychicky nemali a dozvedeli sa to až cestou. Unikajú tí, čo sa vydali na stovku v plážových sandáloch alebo v nových vibramkách. Uniká kulturista, ktorého podopierali a do autobusu vniesli rozosmiate dievčatá. Posielam dolu Evu, lebo aspoň niekto z rodiny musí mať rozum.

XXXXXXXXXX

Fero Durkov prešiel tých 30 kilometrov na Babu bez nôh, na protezách. CHLAP! Často potom, keď som si myslel, že „meliem z posledného“, spomenul som si na neho a zahanbený som ťahal ďalej. A nielen na Trnavskej stovke.

XXXXXXXXXX

Kráčam hrebeňom na Roštún. Vlastne na Veľkú Vápennú, ako ju pred časom dali do máp a sprievodcov, i keď to nik z domorodcov ani len netuší – pre nich to bol, je a bude Roštún, môžu sa geografi aj na hlavu postaviť. Začína mrholiť – ešte toto nám chýbalo!

Pozorujem ľudí – u viacerých sa so zmenou počasia mení i nálada, odhodlanie, iní naopak, prekážky akoby ich „vyhecovali“. Dvojmetrové chlapisko sa ledva vlečie, zaspáva únavou, len čo sa niekde oprie. Mladé cintľavé žieňa, také nič, čo by ste tipovali tak na dvadsať kilometrov a dosť, povzbudzuje, pomáha, masíruje, „ťahá“ mátožnú skupinu.

Niekto mi podáva mesiačik pomaranča, ja komusi hroznový cukor. Nečas, tma a únava nás akosi zblížili, potrebujeme sa, tak ako v živote – ľudia sa najväčšmi potrebujú, keď je zle.

Vpredu si ktosi stále dokola pospevuje akúsi stupídnu odrhovačku. Po hodine som sa pristihol, že si ju pohmkávam tiež. 

A všetci okolo mňa. Tá cajlanská psychiatria nemala byť pri Pezinku, to je zavčasu, ale niekde pri Brezovej.

XXXXXXXXXX

V  roku 1978 prešiel stovkou 69-ročný mladík Štefan Beták z Kubry. Spomínam si, ako dvíhal, ťahal Trenčanov, na jeho živé iskrivé oči a vtedy mi je zavše smutno z mútnych – prázdnych očí dvadsaťročných pivárskych starcov, čo po celý víkend obchádzajú bufety, výčapy, krčmy.

XXXXXXXXXX

Na trase Trnavskej stovky blúdia mnohí, najmä v tme a hmle. Podaktorí sa ocitli v Jaslovských Bohuniciach, v Suchej nad Parnou, v Rohožníku. Organizátori vždy pár dní po pochode sledujú televízne pátračky po nezvestných a porovnávajú ich so zoznamom účastníkov.

Je to naskutku prekvapujúce, ale zatiaľ každý napokon domov trafil. Jedno zablúdenie však predsa len skončilo tragicky – jeden z účastníkov sa ocitol v dedine na Záhorí ráno o druhej. Dobrí ľudia sa ho zmoknutého, vyčerpaného ujali, najviac ho ošetrovala dcéra domácich a to tak kvalitne, že sa chlapec do mesiaca oženil.

Ivan Bajo

Čriepky z Trnavskej stovky II

Jožko Daško a Štefan Bajo, prešli Trnavskú stovku non-stop oboma smermi, dvesto kilometrov za 48 hodín. Viacerí ju prebehli a v Brezovej boli v sobotu večer.

Nie, nie sú to preteky, ale aj tak človeka na konci síl prekvapí, čo dokážu iní, čo dokáže človek.

XXXXXXXXXX
Kontrola pod Ostrým kameňom - obraz skazy! Premoknutí, krívajúci, stenajúci invalidi i mĺkve "mŕtvoly" s nereagujúcimi zreničkami. Lekári ošetrujú, maséri masírujú. Ktosi „hodil“ do priestoru zážitok z minulej etapy, pridáva sa druhý, tretí, zaznie smiech, „invalidi“ sa narovnávajú, mŕtvoly ožívajú, všetci sa pomaly dostávajú do „prevádzkovej teploty“. Trnavská stovka začína byť „stovkou“ až teraz, v poslednej tretine. Ide sa ďalej!

XXXXXXXXXX

Celo Radványi a Jožo Dlugoš. Celo je jedným z otcov tohoto pochodu a ako jediný obyvateľ tejto galaxie absolvoval všetky ročníky. Nie vždy sa cíti fit, rád by občas aj vynechal, ale nemôže. Dlugoš, ktorému chýba prvý ročník, by sa mu dostal na roveň – Celo by stratil prioritu.

A tak sa každoročne na štarte opakuje rovnaký obraz – Celo sa vypytuje na Joža, Jožo na Cela. Márne nádeje, sú tu obaja, ako vždy! Ani vzdať sa cestou nemôžu, či sa im chce a či nie, musia šliapať. Perpetuum mobile. Ale bez neho, bez nich, by snáď už stovka ani stovkou nebola.

XXXXXXXXXX

Začína sa brieždiť. Trochu som zrýchlil v zamyslení a naraz som sám. Treba počkať partiu – sadol som si na siahovicu dreva a razom som zaspal.

Kamaráti prešli okolo hlasitým „budíčéééék!“. Chcem vstať – čo je?! Nemôžem sa narovnať. Kolená a kríže ako zavarene. Chvíľu sa sunem štvornožky, lebo práve v takej polohe som stvrdol – takto ovšem do Brezovej nezájdem.

Ťahám sa na kmeň stromu do vertikálnej polohy a bolestivo sa suniem ako Golem – práve si vyberám svoju slabú chvíľu, svoju krízu. Keď sa potom stretávam so skrčencom, ktorého chytila slabá chvíľa, odišiel za kríky, čupol si a zostal už tak – môžem mu dodať optimizmus z vlastnej skúsenosti. Narovnať sa ale musí sám.

XXXXXXXXXX

Brezová pod Bradlom – cieľ. Predo mnou prichádza I. Kovačócy na rukách. Obuté má trampky, vypchaté slamou, ktorú si po ceste polieval vodou, lebo ho to „bohovsky pálilo“. Tábor ľudu, dym, vôňa guláša, čaj, stisky rúk, vzácne diplomy.

Čo mi to dalo? Prispelo mi to k sebapoznaniu i k poznaniu iných vo vypätej, záťažovej situácii. Pribudli mi priatelia – v bratislavskej električke sa mi prihovoril pán, s ktorým som blúdil v noci nad Bukovou. Na Čiernej skale mi jeden stovkár dal skvostnú domácu tlačenku, v Trnave si s viacerými kývneme, alebo sa zastavíme na pivo. 

Pospomíname, proste tak nejako patríme k sebe. A to je dosť dobrý dôvod, aby som sa na Trnavskej stovke občas vyskytoval.

Ivan Bajo

Trnavská stovka - pohľadom hosťa I

Pokud byste se mě ptali, co mě přivedlo a stále láká na Trnavskou stovku, laikovi bych to asi těžko vysvětlila, protože jen těžko dokáže pochopit neopakovatelnou atmosféru dálkových pochodů a to hlavně těch, v nichž i noční trasa vede převážně terénem. Avšak Vám, znalým situace, to vysvětlím snadněji.

Za všechno může humorista, spisovatel a horolezec Ivan Bajo, i když ho osobně neznám a on mě zřejmě také ne. Způsobil to jeho článek v Krásach Slovenska č. 12/1977 nazvaný "Odysea sa volá Trnavska stovka", který začinal:

"Ked som dovŕšil štyridsiaty rok svojho veku, vyhlasil som, že odteraz budem žiť múdro a zdravo"

a pak během trasy pochodu si dokazoval, zda je to opravdu "múdre" ... a pak svým rčením "niet tu normálnych ludí..." zcela vystihl tu pravou pochodnickou atmosféru.

V té době jsem ještě studovala vo Zvolene a jaksi mi časově nevycházelo zúčastnit se na ni. Organizovali jsme tehdy dálkový pochod "Štiavnickými vrchy", kde se touláním a blouděním krásnou přírodou po špatně značených cestách, keďže vo Zvolene a okoli býva "ráno hmlisto, cez deň tak isto a v noci tma", časy i délky tras natahovaly dost nad stanovených 60 nebo 100 km.

Na Váš pochod jsem se poprvé vypravila s kamarádkou, až když jste ji změnili s cílem na Jahodníku. Říkaly jsme si, že je škoda, že se nejde celá hřebenovka.

Až před několika lety jste se vrátili k původní trase a já se těšila, že budu mít příležitost projít si ji celou i přes Vápenou a Záruby.

Navíc jste tehdy přidali trasu 168 km až do Trenčina. To bylo ještě lákavější. Stovek už jsem prošla celou řadu a to i horských (Jesenická, Krakonošova, Frýdlantská a pod.), ale trasy delší jsem zatím nezkoušela.

Ptala jsem se zkušenejších dálkoplazú, kteří zvládli DP "Vřesová - Lidice" 170 km, co s nimi dělají ty další kilometry. Shodli se zhruba na tom, že do 120 až 130 km je to snadné a potíže s únavou včetně psychické bariéry kilometrů začínají až potom.

Domluvila jsem se s kamarádem ze Zvolena a sešli jsme se na startu v Bratislavě. Počítala jsem s delší trasou, měla jsem odhodlání dojít až do Trenčína. Můj první pokus na této trase však skončil neúspěšně. V důsledku pádu na Vápenné s následným zraněním kolena jsem musela trasu ukončit v Brezové pod Bradlom.

Podcenila jsem nutnost opatrného postupu na zmoklých vápencových skaliskách, kde stačí uklouznout, a pokračování na dlouhé trase pak už znamená jen poškozování zdraví. Mrzelo mě, že jsem při dohánění kamarádů nedávala větší pozor na terén, ale už se stalo. V Brezové jsem měla pocit, že nejsem v cíli a že jsem trasu ukončila někde za polovinou. Bariéra kilometrů na mě tedy nijak nepůsobila a to byl dobrý poznatek pro příště. Teď už jsem věděla jistě, že se sem za rok, nebo někdy později, vrátím a budu se snažit dojít to celé až do Trenčína. Oteklé koleno mě sice zhruba na měsíc vyřadilo ze sportovní činnosti, ale rok je doba dost dlouhá, aby se bylo možno na tuto akci znovu připravit.

Uplynul rok a na loňských zkušenostech jsem se poučila v opatrnosti postupu na skalních úsecích dle hesla "spěchej pomalu". Z hlediska technického jsem se také lépe vybavila. Kromě rezervního oblečení, pláštěnky, jídla, pití, KPZ (krabičky poslední záchrany), mapy a buzoly jsem přibalila též Ascotin, což je práškový nápoj s vitamíny a kofeínem, k určený na noční úsek z Brezové do Myjavy. Měl by preventivně zahánět ospalost, protože po noční cestě rychlíkem z Brna to bude vlastně už druhá noc bez pořádného spánku (to podřimování ve vlaku byla jen velice slabá náhražka spánku). 

Také kondiční příprava byla na lepší úrovni. Kromě několika běžných stokilometrových pochodů jsme si s kamarádem, který se na tuto akci též připravoval, vyzkoušeli dobrovolné prodloužení klasické stovky zhruba o 20 km, což se nám za dobrého počasí zdálo snadné. Zdálo se nám, že na to máme.

Předem jsem si vsugerovala, že trasa bude mnohem delší než 100 km a že Brezová pod Bradlom nebude cíl, ale jen přestupní stanice, což se mi podařilo a zcela jsem se zbavila bariéry kilometrů a vzdálenosti. Nepočítala jsem, kolik jsme ušli, ale kterými místy procházíme a co je tu k vidění.

Také počasí vypadalo nadějně a na otázku, zda to letos zvládneme, jsme si optimisticky odpovídali, že ano.

Zdeňka Tvrdá, Bučovice
(pokračovanie v budúcom čísle)

4. OBUV.
Vibramy, pohory, pionierky – ale nie nové, vychodené, vyšľapané. Všetko ostatné je menej hodnotné. A v topánke 2 hrubé ponožky – teda dobre vystlaná topánka. Ponožky máme i rezervné a môžeme si ich meniť, striedať na každom kontrolnom stanovišti. Na nevhodnom obutí stroskotala aspoň polovica neúspešných.

5. PRŠIPLÁŠŤ.
Dážď, premoknutý odev, strata telesného tepla, energie človeka rýchlo ničia fyzicky i psychicky. V minulých rokoch mnohí skončili "svoju stovku" na päťdesiatke alebo sedemdesiatke následkom premoknutia, chladu, depresie.

6. BATERKA.
Pre nočnú časť pochodu je dôležitá, najmä pre tých, čo trasu nepoznajú a nedržia sa znalcov. Blúdenie zdržuje, uberá sily a čas.

7. TEPLÉ REZERVNÉ OBLEČENIE.
Na hrebeňoch fúkava, často prší, je hmla, vlhko. Ste stále spotení – či už z tempa, výstupov alebo z "práce" pod nepriedušným pršiplášťom – dobre vám padne prezliecť sa do suchého, teplého odevu (obyčajne pri chate Brezinky).

8. STRAVA.
Fyzickému výkonu neprospieva ani hladovanie, ani presýtenosť, ale pravidelný, primeraný prívod kalórií. Veľký je najmä výdaj tekutín a soli – treba ich dopĺňať. "Hrobom" je pivo – človek zmalátnie, nohy i hlava oťažejú. Citrón, pomaranč, hroznový cukor vo vrecku robia niekedy priam divy.

9. RIADNY ODPOČINOK, VÝDATNÝ SPÁNOK pred štartom.

10. VÝBORNÁ NÁLADA!
A vôbec psychická pohoda. Časti pochodu, pri ktorých sa v skupine "blbne", žartuje, spieva, debatuje, ubiehajú najlepšie.

Aktívne bojuj proti depresii, slabosti tela, slabosti ducha – my sa predsa len tak ľahko nedáme! Vydržať!

Opakuj si 10 "N":
Nemôže Nič, Nikto, Nikdy, Nikde, Nijako, Ničím Naštvať – Nazdar!

Slovo naštvať znamená na našej stovke "zlomiť". 

Hore zdar!  Ivan Bajo

Trnavská stovka - pohľadom hosťa II

Bylo krásné slunečné počasí, když jsme ráno stoupali z bratislavskej hlavnej stanice na Kamzík a do kopců Malých Karpat.

Počáteční tempo ve skupině kamarádů a známých bylo slušné. I to byla taktika po zkušenostech s profilem trasy, neboť už víme, že prvních 30 km přes Tri kamenné kopce na Pezinskou Babu vede vycházkovým terénem lesními cestami a silnicemi a dá se tedy absolvovat rychle, seběhy klusat a vytvořit si menší časovou rezervu pro skalní úseky.

Na Pezinské Babě byla i první kontrola, najedli jsme se a pokračovali jsme lesními cestami přes Skalnatou, občerstvili se ze studánky na Čermákovej lúke a už nás čekal přechod suťovitým kamenitým terénem "Taricové skaly". Shora byl krásný výhled do kraje a dolů bylo nutno jít opatrně.

Před polednem docházíme do Sološnické doliny k úpatí výstupu na Vápennou. Odpočíváme a posilňujeme se před výstupem.

Po odpočinku vcelku lehce zvládáme strmé stoupání pěšinou na vrchol skalnatého hřebene. Na hřebení se táhne kamenitá stezka v hustém podrostu křovin a kopřiv (taková "cesta zarúbaná"). Místy se nám otevírají výhledy do kraje a nejkrásnější je na vrcholu.

Při sestupu si dávám pozor, abych zde neskončila jako před rokem. Dole na louce u studánky je kontrola a doplňujeme si zásoby vody do láhve. Je téměř letní teplo a pít je nutné.

Další úsek cesty přes vrchol Klokoč a dále kolem hájenky Mon Repos k Brezinkám vede lesními dobře schůdnými cestami s malým převýšením. Tedy spíš odpočinková část trasy. Ale nejnáročnější úsek ještě přijde.

Kontrola je na chatě Brezinky. Pojídáme párky na terase s výhledem přes pole k vodní nádrži Buková. Záruby odtud nevidíme, jsou kryté lesem. Musíme se pořádně posilnit, ale nezdržovat se příliš dlouho. Je kolem 6. hodiny navečer a skalní úseky Zárub je nejlépe projít za světla. Potmě by to bylo náročnější a nebezpečnější.

Jdeme strmým výstupem nejprve lesem a pak skalními úseky na zříceninu hradu Ostrý kameň. Počasí je dobré, krásný výhled do kraje je tak možno plně vychutnat. Siluety kopců a zalesněných terénů Malých Karpat máme jako na dlani.

Odtud, z nejvyššího vrcholu Malých Karpat, vidíme do údolí pod námi. Za ním se zvedá vrchol Veterlina a dál je vidět v pozadí Smolenický zámek, vodní nádrž Boleráz a okolní vesnice, a v pozadí již známky civilizace v podobě věží elektrárny z Jaslovských Bohunic.

Na opačnou stranu, za siluetou hradu Ostrý kameň, jsou jen lesy a kopce, viditelně bez známek civilizace, která je schovaná až za nimi.

Pokračujeme dál hřebenem na vrchol Havranica a odtud už je strmý sestup dolů. Je sucho a tak se jde vcelku dobře (loni to bylo horší, když se hnala bouřka, od protejšího  vrcholu Veterlina se blýskalo a hustě se rozpršelo, čímž se sestup změnil na klouzačku.

Po sestupu z hřebene jdeme k Sokolským chatám a za nimi hledáme značky na lesních cestách a silnicích do Dobré Vody. To už se stmívá, je nutno svítit baterkou.

Od kontroly na návsi v Dobré Vodě nás vede červená značka lesní silnicí, obcházejíc zeširoka dokola rozoklaný hřeben Končité a hrozně se nám táhne.

A už je před námi Brezová pod Bradlom. Mohli bychom tu skončit na trase 100 km, ale my chceme jít dál, až do Trenčína. Cítíme se dobře a další trasa nás láká.

V Brezové si dáváme delší odpočinek (něco přes hodinu), spojený s jídlem, přezutím ponožek a ošetřením nohou s konstatováním, že jsou zcela v pořádku, a přebalením všech věcí do batohu. Do Brezové nám pořadatelé mohli část věcí převézt, ale dál už to z organizačních důvodů není možné. Musíme si vystačit sami. Víme o tom předem a počítáme s tím, a proto už všechno naše rezervní oblečení, jídlo, pití a pod. se musí vejít do batohu na záda.

Počasí se pokazilo a hustě se rozpršelo. Nám to ale na náladě neubralo. Na další cestu se těšíme a necháváme si poradit místními turisty, ať nejdeme v tomhle dešti rozmočenými loukami přes Bradlo a vydáme se do Myjavy po silnici.

Namíchali jsme a vypili Ascotin proti ospalosti, oblékáme pláštěnky a zhruba ve 2.00 vyrážíme po silnici k Myjavě. Vyzpěvujeme si a povídáme, aby cesta líp ubíhala a nechtělo se nám podřimovat, což se nám daří.

Ráno před šestou procházíme ztichlým městem Myjavou. Stále hustě prší, v botách nám čvachtá. Upřímně řečeno, já – probudit se doma v neděli brzy ráno do takového nečasu – kouknu z okna, otočím se na druhý bok a pokračuji ve spaní. Jsme to ale blázni, konstatujeme.

Procházíme přes Starou Myjavu a stoupáme do kopce přes Vrch Slobodných kolem Dibrovova pomníku až k vrcholu Javořiny. Zatím se nám jde dobře, ale počasí je mizerné, drobně prší a mlha houstne. Na vrcholu stojíme před značným problémem – jak v téhle husté mlze najít Holubyho chatu, kde si máme dát razítko. Obešli jsme to obloukem, než jsme na ni natrefili. Dali jsme si čaj na zahřátí, neboť venku je sychravo, a scházíme lesem z Javořiny. Pak se táhneme lesními cestami a stoupáme na Mikulčin vrch.

Máme už v nohách téměř 130 km, jde se v mokru, nohy rozmočené, projevuje se únava a první krize. Zde doplácím i na nevhodné, i když předtím pohodlné froté ponožky, které se místy shrnují – a zjišťuji to až ve chvíli, kdy se objeví rozsáhlejší puchýře na obou chodidlech. Ty chůzi v kamenitém terénu značně znepříjemňují.

Po poledni jsme dorazili k chatě na Mikulčině vrchu, dáváme si razítko a pro posílení teplou polévku. Trochu nás to vzpamatovalo. Navíc se vyjasnilo a přestalo pršet.

Čeká nás ještě přechod Machnáče a Sokolího kamene a zdá se nám to už jen kousek do cíle. Jenže tempo už není takové, jaké bychom si představovali. Cestou na Machnáč se znovu projevuje únava a otlačená chodidla protestují proti dalšímu „otloukání“ o kameny. Už se nám nechce, ale víme, že do cíle prostě dojít musíme. Klouzavý prudký sešup ze Sokolího kamene je na nohy už velmi náročný a v mokrém terénu musíme jít opatrně.

A jsme v Drietomě. Už jen přes kopeček mezi poli a budeme v Trenčíně. Čas ovšem běží neúprosně a pokud chceme stihnout poslední večerní vlak, musíme přidat.

A tak zoufalý pokus o běh na trati Drietoma – Trenčín přes pole a hrbatými cestami nohám příliš nesvědčil (není divu – vždyť už zvládly 160 km přes kopce a to není zrovna málo). Ve snaze za každou cenu stihnout vlak jsme některé úseky absolvovali doslova se zatnutými zuby a – k pobavení místních obyvatel – pokračovali v tomto „pohybu“ i po asfaltě. Bylo to už opravdu s největším sebezapřením, ale vyplatilo se: cíle bylo dosaženo v limitu.

Stihli jsme razítko na stanici i vlak do Trenčianské Teplé k dalším spojúm.

Na stanici jsme potkali jednoho dálkoplaza z Bratislavy a dali si navzájem otázku, zda bychom tuhle trasu šli ještě jednou. Svorně jsme se shodli: zítra ani za týden ne, ale za rok určitě zase přijdeme. A zkusíme to znovu, a lépe. Chceme vidět i Bradlo a já bych si nerada znovu takto odrovnala chodidla. Je to dost nepříjemné – pro nás bolest, pro druhé legrace. Jenže aby pak v dalším týdnu nevznikaly problémy s tím, co si obout a jak se pohybovat, aby člověk mezi „normálními lidmi“ vypadal normálně a ne jako invalida.

Doklad, že nejsme „normální“, tedy diplom, jsme si nechali poslat poštou – aby zbylo něco hmatatelného na památku, až se puchýře zahojí a únava zmizí.

Zdeňka Tvrdá, Bučovice

(pokračovanie v budúcom čísle)

Trnavská stovka - pohľadom hosťa III

Uplynul rok a my se znovu vydali na trasu trnavské stovky s cílem projít celou trasu 168km terénem i přes Bradlo a zvládnout ji v rozumném čase.

Začátek byl slibný – počasí téměř letní, což umožňovalo relativně bezpečný postup i v kamenitých úsecích. Šlo se nám výborně. I strmé stoupání na Vápennou a přechod přes Záruby jsme zvládli bez problémů.

K Sokolským chatám jsme dorazili ještě za světla, ale v lesních úsecích směrem k Dobré Vodě nás už zastihla tma. Lesní cesta se táhla kolem kopců jako zakroucený had a hustota značení byla místy malá, takže jsme si nebyli jisti, zda jdeme správně. Nakonec jsme ale došli až do Brezové pod Bradlom – pro dálkoplazy stovkaře cíl, pro nás však jen mezistanice a místo odpočinku na cestě dál. Zde je nutno převzít zavazadla.

Počasí stále vydrželo a my jsme vyrazili směrem na Bradlo. Těšili jsme se na krásný rozhled a impozantní mohylu generála Milana Rastislava Štefánika. Výhled na rozsvícené město byl sice hezký, ale samotná mohyla nás trochu zklamala – oplocení drátěným pletivem, do něhož jsme se „chytili“ jako do pasti, hledání díru kudy dovnitř a pak ven, a vydrolené schody nám dojem docela pokazily.

CEsta lesíky a loukami přes Jandovu dolinu do Myjavy byla orientačne náročná a mizejrne značená. Hledáním značek, vracením se a kufrovaním jsme stratili spoustu času a do Myjavy jsme dorazili až po 7. hodine ráno a toto zdržení jsme po ceste na Javořinu nedokázali snížit. Bylo sucho a teplo, ale časová ztráta a únava se na nás začali projevovat. Na málo zajímavých úsecích cesty z Javořiny na Mikulčin vrch se projevila hlavně ospalost, čímž naše tempo značně pokleslo. Až v kopcích se situace trošku zlepšila.

Směrem na Machnáč už tempo bylo všelijaké, ale nám se zdálo, ten poslední vlak to ještě vyjde. Měli bychom přidat tempu, to je nám jasné, ale ve skutečnosti se nám to jaksi nedaří uskutečňovat. Nohy jsou oproti loňsku sice v pořádku, ale celkové únavy se už dost těžko zbavujeme a puchýři, které se mi letos vyhli, pronásledují kamaráda.

A upřímně řečeno: na těch posledních kilometrech, pokud má člověk kromě značné únavy a ospalosti překonávat ještě jiné nepříjemnosti, má toho plné zuby. Holt, každý špás něco stojí, aneb máme, co jsme si spískali.

Prudký sestup ze Sokolího kamene není taky na nohy po těch kilometrech dvakrát příjemný a musí se opatrně.

V Drietome rekapitulujeme časovou rezervu. Naděje na stihnutí vlaku je mizivá, časová ztráta je už příliš velká. Loni touhle dobou jse už byli skoro na kraji Trenčína.

Snažíme se jít přes pole rychle, ale čas utíká daleko rychleji. Na kraji trenčína to vzdáváme. Vlak za pár minut odjíždí., to bychom museli být na nádraží a nám zbývá něco přes 3 km. Co jede pozdeji  nevíme, s touhle variantou jsme vůbec nepočítali, ale víme jedno. Dnes už doma nebudeme. Takže vlastně není kam spěchat. 

Ploužíme se dlouhými ulicemi Trenčína, pak po mostě přes Váh a parkem k nádraží ČSD. Kolem 20. hodiny jsme v cíli. Je to ještě v limitu, daném pořadatelem (do 21.00 h), ale náš limit, t.j. odjezd vlaku, jsme nesplnili a vlak nám ujel. Trasu jsme zvládli, necháváme si dát razítko na stanici, abychom mohli poslat pořadatelúm list o prúchodu kontrolami a oni nám pošlú diplom.  Mají to tak domluvené, aby tam na několik málo dálkoplazů nemuseli čekat.

Teď před námi vyvstává otázka, jak, kdy a čím jet domů. Rozdělujeme si úlohy v hledání jakéhokoli spojení na noc. Našli jsme možnost, jak strávit noc po pochodu v několika osobních vlacích, čímž nad ránem budeme doma. Bude to náročné – třetí noc bez pořádného spaní a zítra do práce.

Ještě před odjezdem jsme se pobavili při kupování jízdenek, když jsem ve snaze usnadnit mladičké pokladní listování v jízdním řádu (pardon, cestovnom poriadku) řekla, přes která místa chci ten lístek, a ta se na mě utrhla: „Nepoúčajte ma“ (a tvářila se, jako by zjedla všechny cestovní poriadky světa).

Za námi fronta lidí, z níž část se bavila také (ti, co měli času dost) a část nadávala a hromžila, že jim ujede vlak. Vlak jsme stihli s hromádkou drobných lístků v dlani, jejichž součet tvořil konečnou sumu tarifní ceny jízdenky z Trenčina k nám.

Tu noc jsme nějak přečkali. Ráno jsem se stihla umýt, převléct a na necelou hodinku si zdřímnout podle hesla – lépe trošku spánku než žádný. Pak se nadopovala ascotiny a vitamíny a vyhledávala práci v pohybu, vyhýbajíc se monotónní kancelářské práci, jejíž výsledek by byl zřejmě žalostný.

Takhle to uběhlo – za 2–3 dny se dohnal deficit spánku a vzhledem k tomu, že nohy byly v pořádku, bylo možno využít kondiční základ k přípravě na závod v běhu na 20 km, na který chodívám každý rok zhruba měsíc po téhle akci.

Zdeňka Tvrdá, Bučovice
(pokračovanie v budúcom čísle)

Trnavská stovka - pohľadom hosťa IV

Podmračné sobotní ráno. Po 5. hodině se nedaleko bratislavské hlavní stanice shromažďují skupinky turistů. Zapisuji se na trasy Trnavské stovky s předsevzetím ujít 100 nebo 168 km zalesněným hřebenem Malých a Bílých Karpat.

Počasí ráno sice vypadá na déšť, což však turisty neodrazuje, i když pořadatelé potvrzují, že v Trnavě „lialo ako z krhly“. Vyrážíme zhruba v 5.30 zelenou a pak červenou značkou přes Kamzík na Biely kríž. Blíží se bouřka a už před sedmou ráno začíná hustě pršet a zatáhlo se, jako by měl být večer. Už je to tady. Blíží se Medard a slibuje, že déšť se nás bude věrně držet po celou trasu.

Máme obavy z toho, jak zvládneme zmoklé skalnaté úseky Taricových skal, Vápenné a Zárub, i když zatím se jde dobře. Na kontrolách se s úctou obdivujeme dobrovolné nadšence, kteří tu za deště čekají na účastníky, kryti jen deštníkem nebo někteří igelitovým přístřeškem, aby jim mohli dát razítka. To už se dneska málo vidí a dělá to na nás moc příjemný a dobrý dojem. Je tu vidět zájem pořadatelů, aby se akce vydařila k spokojenosti všech, bez ohledu na počasí. Navíc u většiny kontrol je vidět i fandovství a zájem o věc.

Chata na Pezinské Babe je uzavřena údajně z ekonomické ztrátovosti. Občerstvujeme se tedy v přístřešku, kam sice fouká, ale neteče – aspoň jsme se tu dlouho nezdrželi.

Na Skalnaté kontrola kromě razítka nabízí i „niečo na zohriatie“ (borovička – nie v rastlom, ale v tekutom stave). Obcházíme dlouhé ploty obory vyúsťující nad Taricovými skalami, které jsou zmoklé a kloužou jako po mýdle, a mezi nimi kluzké bláto. Sestup skalnatou suti absolvujeme po čtyřech a velice opatrně. poněvadž chceme dojít ve zdraví do cíle.

Na úpatí Vápenné v Sološnické dolině poskytuje kontrola kromě razítka i teplý párek a čaj, abychom se před výstupem posilnili. Déšť na chvíli ustal a tak jsme optimisticky naladěni vyrazili nahoru. Brzy se však znovu rozpršelo a na hřebeni Vápenné nám leje.

Vzhledem k terénu jsme nuceni jít velice pomalu, co noha nohu či ruka ruku mine – tedy opatrně a po čtyřech – a sestup musel být ještě opatrnější. Pod Vápennou u studánky je kontrola. Z lijáku si v rychlosti nabíráme vodu do láhve, dáváme razítko od kontroly a jdeme hned dál. Brodíme a čvachtáme zmoklými loukami a lesy. V botách nám čvachtá, shora na nás kape. Pořadatelé na kontrolách tvrdí, že tak mizerné počasí tu za celých těch 18 ročníků nezažili, až letos na tom 19.

Odpoledne se však trochu vyčasilo a dokonce i sluníčko na chvíli vykouklo, když jsme přicházeli lesem od Mon-Reposké hájovny k chatě Brezinky. Dostali jsme guláš na posilnění a dobrou radu od pořadatelů – vynechat Záruby, neboť postup bude kluzký a nebezpečný, a raději je obejít dolinou po silnici. My už jsme se však rozhodli, když teď chvíli neprší, využijeme toho a půjdeme přes vrchol. Uvědomovali jsme si však nutnost pomalého a opatrného postupu.

Na hrad Ostrý Kameň jsme lezli po čtyřech, neboť povrch terénu zde tvořila kamenitá suť. Ale stálo to za námahu. Výhled odtud byl nádherný – konečně se na chvíli rozjasnilo.

Za siluetou hradu se zrcadlí hladina  Bukovské přehrady s pozadím zalesněných kopců, vlevo se táhne silueta Veterlína. Zastavujeme se na chvilku a koukáme na tu krásu, ale jen na chvíli – dál je nutno pozorně sledovat povrch cesty, bláto a skály kloužou. Jasné počasí však vydrželo jen chvilku a už se kopce halí do mlhy.

Vrchol Veterlína je už krytý čepičkou mlhy a zanedlouho se do mlhy halí i hřeben Zárub. Docházíme na vrchol, z něhož vidíme jen nejasné siluety okolí v mlžném oparu. Z Havranice už je výhled o něco lepší a tak vidíme pod sebou Smolenice se známou siluetou Smolenického zámku, dál zrcadlící se hladinu vodní nádrže Boleráz, mlhavě i věže Jaslovských Bohunic. Dolů pak sestupujeme blátivým svahem a jsme rádi, že nám počasí umožnilo absolvovat Záruby bez dešťové clony.

Nyní je naší snahou projít co nejdelší úsek za světla, což zvládáme kolem kamenolomu Buková a Sokolských chat, a stmívá se nám až v lese směrem k Dobré Vodě, odkud procházíme lesní asfaltkou po červené značce do Brezové pod Bradlom. Zde chvíli hledáme cíl stovky, přesunutý ze stanice ČSD do jiné hospody, a pak zde odpočíváme, občerstvujeme se a bereme si věci, které jsme si nechali dovézt sem, neboť dál si všechno poneseme sami až do Trenčina, kde je cíl 168 km.

Jdeme klikatou pěšinou na vrchol Bradlo a dál scházíme do Jandovy doliny, a loukou brodíme do kopce na polní cesty nad obec Polianka a scházíme do Myjavy. Už neprší, ale všechny vrcholky jsou zahaleny v husté mlze, což cestou na Vrch Slobodných a Javorinu působí značně ponurým dojmem a na vrcholu je vidět jen na pár kroků.

V Holubyho chatě si dáváme razítko a vyrážíme přes Dubinu na Mikulčin vrch. Vyjasňuje se, chvílemi i svítí sluníčko a vylepšuje nám náladu, i když únava se už projevuje.

Na Mikulčině vrchu si dáváme razítko a limonádu a k tomu přikusujeme chleba z vlastních zásob, což se nelíbí personálu a snaží se nás vyhodit. Ani nemusí, stejně se tu nezdržíme. My spěcháme dál. Čas pokročil a domníváme se, že šance stihnout večerní vlak tu ještě je.

Sbíháme silnici a pak polními cestami přes Kykulu a Machnáč a jdeme na Sokolí kameň. Čas však pracuje proti nám a to rychleji, než my v rozmoklém terénu. Při sestupu ze Sokolího kamene je nám jasné, že to nestihneme.

Rezignujeme a zpomalujeme, i když se snažíme jít vzhledem k počasí, hrozící bouřce, relativně rychle. A tak do Trenčína dorážíme až před 9. hodinou večer, tedy těsně před limitem stanoveným pořadateli. Čeká nás cesta nočními vlaky domů. Necháváme si poslední razítko na stanici ČSD.

Jsme spokojeni s trasou, organizací pochodu a rozumně uznáváme, že honit čas v tomhle počasí a rozmoklém terénu se příliš nedaří. Uznáváme, že díky deštivému počasí byla trasa, i když stejná jako loni, mnohem náročnější a měla i své rizika. Na skalách jsme sice nespadli, ale rozmočené a průběžně dva dny máčené novy dostaly zabrat daleko víc, než bývá za suchého počasí.

I já jsem značným dílem přispěla k zpomalení závěru trassy zhruba po 155 km v dúsledku krize, vzniklé v době, kdy se k únavě z trasy přičítali otlačená a rozmočená chodidla plná puchýřů, které se dlouhými seběhy v nerovném terénu zvětšily a způsobily, že chůze po čemkoli se stala nepříjemně bolestivou, a další únava pak přibývala z neefektivních pohybů v úsilí o co nejšetrnější chůzi, což se stejně příliš nedařilo.

Tak jsem se dostávala do rozpoložení, kdy jsem rezignovala na čas a bylo mi už vcelku jedno, kdy budeme v Trenčíně, hlavně když tam dojdeme, o čemž jsme už nepochybovali, a jen díky kamarádovi jsme drželi aspoň jakési tempo. Následky byly znát i v dalším týdnu, než zcela vymizí. Holt, každý špás něco stojí.

Zůstávají nám vzpomínky na hezkou krajinu a dobře organizovanou akci. Pak se můžeme těšit na příští jubilejní 20. ročník. (5.6.1993)

Zdeňka Tvrdá, Bučovice
(dokončenie v budúcom čísle)

Trnavská stovka - pohľadom hosťa V

V posledných štyroch číslach Malokarpatského dialkoplaza (č. 6 až č. 9) sme uverejnili rozprávanie Zdeňky Tvrdej z Bučovic, v ktorom vyjadrila svoje pocity z trasy Trnavskej stovky v rokoch 1990, 1991 a 1992. Počas týchto troch ročníkov ako jediná žena absolvovala najdlhšiu 168-kilometrovú trasu z Bratislavy až do Trenčina a vždy úspešne.

Na záver uverejňujeme jej vyznanie o tomto diaľkovom pochode, ktoré napísala ešte pred tohtoročným 19. ročníkom.

Letos se chystáme s kamarádem znovu s cílem dojít vše ve zdraví, jakés-takés pohodě a taky včas. Zda se nám to podaří, se uvidí, ale my se o to budeme snažit.

A na tu Trnavskou stovku a její prodlouženou trasu nedáme dopustit. Zaslouží si kromě přívlastku „nejdelší“ též „nejkrásnější“…

Já ji beru nejen jako ověření kondice, ale také pro zlepšení kondičního základu pro absolvování běžeckých závodů na delších tratích, což se v případě, že člověk trasu zvládne ve zdraví, daří.

Uznávám, že to není žádná rekreace a nedá se to absolvovat nějak častěji, ale jednou za rok to jde. Nějakou dobu tu trvá zotavování a dospávání z trasy a dodělávání doma prací, které se v jejím důsledku nestihly, přičemž další ponocování není žádoucí.

Akce pro zdatné turisty a dálkoplazy, zvaná "Trnavská stovka" – "sviatok diaľkoplazov", se mi moc líbí jak trasou, tak i organizací pochodu.

Je to totiž jedna z mála tras, které si uchovaly původní turistický charakter, včetně nočních úseků terénem a nenahrazují je tupým šlapáním asfaltových silnic. Nelze ji také ošvindlovat zkracováním a odježděním částí trasy vlakem či autobusem, takže typičtí zkracovači a švindléři se tomuto pochodu vyhýbají. Zůstává tu pak zdravé jádro dálkoplazů, kteří touží projít si krásnou trasu v přírodě a vyzkoušet svou kondici v kopcovitém terénu.

A právě to na ní tvoří to kouzlo, které už z mnoha jiných pochodů vyprchalo.

Pokud bych měla akci charakterizovat stručně, můžu se o to pokusit, ale zážitky už se tam uvést nedají. Tak tedy:

TRNAVSKÁ STOVKA je "Rýchlokurz poznávania prírodných krás" a sebe samu na trase z Bratislavy pěšky až do Trenčína po cestách zarúbaných. Trasa je doporučená pro zdatné, optimisticky naladěné turisty, kteří si nezapomněli do batohu k základním potřebám a proviantu přibalit i co největší kopu VDN (vitaminu dobré nálady).

Zvládli jsme ji dvakrát, chystáme se do třetice a všem dálkoplazům vřele doporučujeme. Odměnou za absolvování trasy vám bude diplom a krásné vzpomínky (trvale), dále únava, přetažené svaly, puchýře a pod. (dočasně). Přijďte, uvidíte, vyzkoušíte a rádi se sem znovu vrátíte. Neříkám to proto, že by mi pořadatelé platili za reklamu, jsou to jen vlastní pocity z trasy DP.

Zdeňka Tvrdá, Bučovice

Diaľkový pochod zo zdravotného hľadiska

Zo zdravotného hľadiska Nonstop pochod na 100 km vhodný len pre aktívnych, trénovaných turistov,  ktorí sa pravidelne zúčastňujú na diaľkových pochodoch.

Pre tých, čo len rekreačne a sporadicky vykonávajú turistiku, je nevhodný, ba aj škodlivý.

Pre účastníkov starších ako 40 rokov, ktorí majú občasné tlaky v ľavej polovici hrudníka, sa odporúča poradiť sa s odborným lekárom – internistom. Podobne tí, čo majú ťažkosti s chrbticou a veľkými kíbmi, mali by vyhľadať odborného lekára, či im táto záťaž nepoškodí zdravotný stav.

V čom spočíva bezprostredná príprava na diaľkový pochod?

Predovšetkým v noci pred pochodom výdatný spánok, najmenej 7 hodín. Na pochod sa vydať včas, aby sa nemusela doháňať časová strata.

Dôležité je dokonalé poznanie trate, či už praktické – z vlastnej skúsenosti, alebo teoretické – z propozícií, mapy a turistického sprievodcu, na vhodné rozloženie svojich síl.

Sprvu šlapeme v jednom kuse 5–6 hodín pri tempe 5 km za 1 hodinu. Nasleduje pauza 20–30 minút s občerstvením. Zasa chôdza 4 hodiny s prestávkou 30 minút. Po každých ďalších 4 hodinách pochodu prestávky vždy predlžujeme o 10–15 minút.

Odpočinok si naplánujme už vopred a nie až keď už únava vrcholí alebo príde ku kríze, pretože takýto odpočinok stráca svoj význam. Ak máme nejaké ťažkosti, ktoré sa nedajú prekonať, ale len stupňujú, radšej ukončime pochod, než by sme si spôsobili ujmu na zdraví.

Prestávky využime skutočne na oddych! Najlepšie si ľahnúť na pláštenku, vyzuť si topánky, vymeniť ponožky, aspoň z nich na nohu. Ak sa začína tvoriť pľuzgier, očistiť ho a prelepiť leukoplastom. Podľa potreby pretrieť nohy jemne Indulonou alebo jelením tukom, vyložiť ich do zvýšenej polohy na nejaký klát alebo skalu. Je dokázané, že vhodný odpočinok umožní dokončenie diaľkového pochodu aj menej trénovanému turistovi.

Pred diaľkovým pochodom venujme veľkú starostlivosť nohám. Najmenej mesiac pred pochodom si dajme odstrániť všetky otlaky.

Večer pred pochodom umyjme si nohy najprv v teplej vode a potom v studenej. Nechty ostriháme nakrátko, aby sa nezarezávali do kože. Ráno si potom jemne potrieme nohy Indulonou alebo jelením tukom. Tí, čo sa veľmi potia, natrú si aj pazuchy a vnútorné plochy stehien.

Na nohy natiahneme červené tenké ponožky a na ne bavlnené. Obuv musíme mať dobre vyšľapanú – buď botasky alebo pionierky, kto je ako zvyknutý. Vibramy sú príliš ťažké. Spodky nie tesné a na ne golfky. Pod flanelovú košeľu červené tričko. Navrch ľahkú vetrovku "fukierku". Proti silnému slnečnému žiareniu zelené okuliare a na hlavu ľahkú čapicu. Do plecniaka okrem stravy a fľaše s nápojom zabalíme rezervné tričko, ponožky, pláštenku do dažďa, ľahký sveter, baterku a príručnú lekárničku.

Strava musí byť kvalitná a kaloricky hodnotná. Na každý 1 km pochodu a každých 60 m prevýšenia vydá turista na každý kilogram svojej hmotnosti 2,4 kilojoulu (1 kalória = 4,2 kilojoulu).

Napr. turista s hmotnosťou 75 kg pri 100 km pochode s prevýšením 600 m má energetickú spotrebu:

75×2,4×(100+60060)=19.800 kilojoulov

s čím sa nedá porovnať ani najťažšia telesná práca.

Najväčšia strata sa bude týkať vody, kuchynskej soli a vitamínov, ktorú musíme za pochodu nahradzovať. Približne platí pravidlo, že na 1 km pochodu spotrebuje organizmus 0,2 g kuchynskej soli, 50 ml vody a 10 g glukózy. Spotreba vody pri diaľkovom pochode na 100 km sa odhaduje na 3–5 l.

Osvedčené je výdatné zavodnenie pred začiatkom pochodu a po skončení. Za pochodu pijeme len v malých dávkach, aby sme sa cítili svieži. Vyhýbame sa príliš studeným nápojom, alkohol zásadne pred a za pochodu nepijeme. Vhodné nápoje sú čaj s citrónom, ovocné šťavy, minerálne vody, mlieko, čierna káva.

Nedostatok vody vedie k dehydratácii, ktorá sa prejavuje silným pocitom smädu a suchosťou v ústach, únavou a malátnosťou. Tí, čo sa silno potia, môžu si pridať do nápoja trochu soli alebo pred pitím zjesť kúsok posoleného chleba.

Pri svalovej činnosti sa spaľuje glukóza, ktorú nahradzujeme vhodnou stravou bohatou na cukry, ako čokoláda, med, sušené ovocie, Glukopur a pod. Vitamínové straty nahradzujeme buď čerstvým ovocím (citrony, pomaranče, jablká) alebo tabletami vitamínu C a B1. Zásoby vitamínov si môžeme v tele nahromadiť už dávno pred pochodom jedlom bohatým na vitamíny.

Zo stravy vylúčime ťažko stráviteľné jedlá (napr. údenú slaninu), ostré a korenené jedlá, ktoré vyvolávajú pocit smädu a jedlá, na ktoré nie sme zvyknutí, aby nám nespôsobovali tráviace ťažkosti. Jeme zásadne po menších dávkach, ale častejšie, pretože pri nadmernej námahe prechádza hlad v nechutenstvo, ak sa včas nenajeme!

To má potom za následok, že žijeme zo zásob vlastného tela, únava sa dostaví veľmi rýchlo a prejde v celkové vyčerpanie s psychickými poruchami, ktoré sa potom často prejavujú halucináciami.

Po skončení pochodu budeme dlhšie odpočívať, jesť a piť po menších dávkach. Ideálne by bolo osprchovať sa teplou vodou.

Ak to nie je možné, treba si aspoň umyť nohy, vysušiť ich a ošetriť všetky oderky a pľuzgiere. Na druhý deň po pochode si spravíme kratšiu rekreačnú prechádzku na duševné a telesné uvoľnenie.

MUDr. Štefan Kopecký

Alegória o Trnavskej stovke

"Nikdy sa nepozeraj pod hladinu svojich možnosti, lebo je celkom možné, že sa utopíš."

Hoci sa sám nemôžem pochváliť množstvom absolvovaných Trnavských stoviek, ako je to v prípade niektorých mojich dialkoplazeckých priateľov, predsa som sa rozhodol podeliť sa s Vami o svoje dojmy z tohoto podujatia a ponúknuť Vám za hrsť svojich pocitov či zážitkov, spojených s týmto diaľkoplazeckým festivalom. Po prvý z nich sa musím vrátiť v myšlienkach o niekoľko rokov späť ...

 xxxxxxxxx

Moment prvý. Je 4.VI.1988. Hlboká noc pohlcuje internát Družba. V tme svietia iba okná tých, ktorým noc poskytuje vhodné podmienky pre učenie. Je skúšobné obdobie, no nie ono je príčinou mojej neschopnosti spať. Malá ručička už dávno prebehla číslicu dva a ja po desiatykrát obraciam vankúš i perinu a hľadám vhodnú polohu pre spánok. Ten však nie a nie prísť, naschvál. Je mi teplo a nohy mám pritom studené. Som nervózny, nervóznejší ako vtedy pred skúškou zo "škatulografie" a to všetko preto, že sa neviem rozhodnúť ... Ísť, či neísť. Dilema, ktorá ma trápi už minimálne tri hodiny odvtedy, čo som zaľahol. Čím viac sa pozerám na zbavený batoh a zívajúce maratónky v kúte, tým viac si nadávam do trúfalcov, hazardérov, …, ktorí sa preceňujú a ešte k tomu vedome. Sú tri hodiny a ja začínam v hlave počítať diaľkové pochody, ktoré som v živote absolvoval. Netradičných päťdesiat, Jesenným Považským Inovcom, …, Červeno-modrý teslácky okruh … a … zrazu nič ďalej. Je ich 15 (slovom pätnásť). Miesto spokojnosti sa dostavujú ešte väčšie výčitky: "... 15 ... 15 ... t.j. asi, koiko to asi je? ... približne ... približne ... 600 km ... trúfalec, si trúfalec".

Pol štvrtej, viečka oťažievajú v momente, keď zaspať znamená nevyspať sa, iba sa rozospať. Kým sa tak stáva, niekde v hlave, niekde v diaľke, niekde v predstave, vidím sám seba ... ako idem a idem. Ešte Anatolij Ovčinikov šepká do júnového svitania slová: "Človek obvykle dosiahne toho, čoho už dopredu dosiahol jeho duch." Ale to už ja pokojne oddychujem, rozhodnutý vykročiť.

Moment druhý.
Crrt, crrr ... Skor, ako som si "uvedomil" spánok, prichádza prebudenie. Cŕŕŕ, cŕŕŕ ... , tá hodená výzva, ten odporný zvuk, nútiaci ma čosi vykonať, vyháňajúci moje telo z postele, z tej, ktorú tak zbožňujem. Cŕŕŕ, cŕŕŕ ... Vstávam.

Oči zalepené, nevyspaté, vyplašené!? Množstvo nezmyselných ranných úkonov, ktoré musím vykonávať. Žalúdok ako malá stvrdnutá guľa odmieta prijímať aj to, čo by si o desiatej či jedenástej bolo preňho tou najväčšou lahôdkou, ktorú by si sám nástojčivo svojím škŕkaním žiadal. Násilne ho napchávam, znásilňujem ho, mučím: "Musiš, ešte trošku ..." - presviedčam ho. Nejde to. Hádžem na seba bundu, batoh, zaväzujem maratónky, očami a so závisťou zdraviem svojho spiaceho kamaráta a vykročím. Medzi dverami cez pootvorené okno mi prievan donáša slová Antona Marca: "Zóna odvahy nie je vyznačená na nijakej mape, nesúvisí s nadmorskou výškou, nie sú známe jej súradnice. Zónu odvahy si každý nosí v sebe." Nesiem ju aj ja?

Moment tretí.
Železničná stanica v Bratislave. Električka dohrmotala a ja sa prebúdzam zo svojich driemot. Až teraz si konečne všimnem svojich spolucestujúcich, športovo oblečených. Zaznievajú prvé pozdravy, vzájomné povzbudenie. Ešte niekoľko zbehutých schodov a ocitám sa na štarte. Tu už postávajú živo diskutujúce skupinky, o ktorých zložení zatiaľ veľmi neviem. Tých niekoľko mesiacov stačilo len na zapamätanie niekoľkých mien. Konečne sa prebijam k štartovným listkom. 

A ruka ... , tá ruka akosi nechce zobrať štartovnú kartu s číslom 100. Ešte váham, stále ešte váham ... , až napokon je rozhodnuté, držím v ruke ten dvojlist, ktorý ma predurčuje k absolvovaniu Trnavskej stovky.

Čo to táram – predurčuje, snáď umožňuje absolvovať, to ostatné medzi Bratislavou a Jahodníkom záleží na mne, len na mne. Držím v rukách tú kartu ako vzácnu relikviu (dodnes má u mňa svoje vyhradené miesto) a moje odhodlanie dokázať to rastie.

"Musiš, musiš ... dokážeš to ...", šepká mi júnové ráno, kým ja ešte vychutnávam predštartovnú atmosféru, plnú zvukov, života a ľudí. Dosť však bolo čakania, treba vykročiť – rozkazuje mi môj duševný vládca.

Ešte jedno obzretie a ja vidím v rannom opare …

Rudolf Pado

(pokračovanie v budúcom čísle)

Späť na zoznam MKD 1992-2000